Doba k přečtení: 10 minut
Je to něco přes rok, kdy se školy ze dne na den uzavřely. Můj syn, tehdy žák 4. třídy, jindy doslova lačnící po škole, se překvapivě zaradoval, a stejně jako většina dětí, se vezl na vlně nadšení „hurá zavřela se škola, budou prázdniny“. Prvních pár dnů zabralo se zorientovat, zapojit se do výuky, ale také objevit mnoho nečekaných příležitostí doma, jako je společný úklid, přerovnání všech knížek v knihovně, provětrání skříní, znovuobjevení stolních deskových her, na které jindy sedá prach.
Loni na jaře jsme v tom byli spolu
Postupně jsme si zavedli režim, všichni zjistili, že to nejsou prázdniny, ani volno pro rodiče, ale nějaký neuchopitelný stav, loni na jaře ještě navíc paralyzovaný strachem z neznámého. Doufali jsme všichni, že to brzo skončí, i když stres byl všude, ale „byli jsme v tom spolu“. Zapojili jsme se, pomáhali, přispívali, dodržovali, co se dalo. I škola dělala, co mohla. Děti se také semkly, byly rády, když se mohly vidět, alespoň online. Chyběla jim společná interakce, ale vzájemně se podporovaly, motivovaly.
Jako matka jsem viděla posun a přerod v odpovědného, organizovaného žáka, který je schopen zmobilizovat síly, když je to potřeba a v krátkém čase se přizpůsobit. Zvládli jsme jarní vlnu.
Na podzim to ještě šlo
Podzim přinesl krátký návrat k životu podobnému tomu normálnímu a po něm opět distanční výuka. Naše rozpoložení už nebylo „jsme v tom spolu“, měli jsme zkušenost. Osobně jsem opakovaně psala na příslušné instituce a žádala o poskytnutí dat a vysvětlení, jaké kroky budou ve školství následovat. Bezúspěšně.
Školu si mezitím syn zautomatizoval, ráno se připojil, splnil úkoly, a protože se jeho učitelé opravdu snaží, tak o škole povídal a na ledacos se těšil. Stále se ptal, kdy už se vrátí do školy.
Na podzim to ještě šlo a pokud si školu smrskneme na učivo, tak to zcela jistě můj syn i většina dětí zvládla. Ono ještě bude dost příležitostí si učivo prohloubit, ukotvit, protřídit, doplnit. Postoj ke škole už ale nebyl dychtivý, ale spíše se dalo mluvit o snaze vytrvat s tím, že se brzy do školy vrátíme. Technicky vzato, děti fungovaly, školu zvládly, mnoho se hovoří například o benefitu vyšší IT gramotnosti.
Po roce zavřených škol děti rezignují
A co se změnilo nyní, po roce zavřených škol? Syn se změnil. Chybí mu vnější podněty ve všech směrech – spolužáci, učitelé, starší i mladší děti okolo, sport, kroužky, volná bezstarostná zábava a aktivity. Je podrážděnější, malinko přibral a asi jako i u nás dospělých, když se brnkne o poněkud obnažená nervová spojení, tak se spouští dosti dramatické reakce. Na méně věcí se teď těší, nejraději by zůstával doma, a vidím, že i jeho vrstevníci jsou na tom podobně. Ráno se plouží do pokoje, aby si zapnul počítač a den se sestává z rutinních činností. Chybí podněty, objevování, společné zážitky, vytratila se chuť cokoliv dělat. Jeho postoj ke škole je apatický, rezignoval. A jak mi řekl skoro na den přesně na roční výročí uzavření škol, už si zvykl a do školy už vlastně nechce.
To je alarmující. Děti musí okamžitě zpátky do školy a všichni se musíme snažit obnovit jejich důvěru ve vzdělání, ve společnost, v budoucnost. Pokud i nadále dopustíme tento hazard s celou jednou generací dětí, budeme řešit v budoucnu mnohem závažnější problémy. Momentálně je naše společnost blízko ekonomickému, ale i morálnímu a společenskému dnu, pokud nebudeme mít zdravou silnou vzdělanou mladou generaci, nebudeme mít na čem stavět. Je evidentní, že plošné uzávěry nikam nevedou, tím spíše ty ve školství.
Musíme okamžitě vrátit děti do škol
Můžeme rozhodně něco udělat, můžeme otevřít školy třeba jen v některých regionech (když umíme nějaké uzavřít), děti mohou chodit do školy na několik hodin denně, mohou se střídat ročníky, mohou se střídat týdny ve škole a týdny doma, cokoliv je možné, musíme bez prodlení udělat a pak vyhodnocovat a dále přizpůsobovat. Musíme konat. Máme mnoho naočkovaných učitelů, nechme je tedy už dělat jejich práci, oni se totiž právě proto naočkovat nechali.
Nemůžeme se spokojit s už těžko uvěřitelnou proklamací, že „školy jsou prioritou“ a zároveň vlastně nevíme, kdy se otevřou. To je žalostně málo. Děti si to nezaslouží, ty se totiž za ten rok posunuly o míle dopředu v mnoha směrech, dokažme, že se posunujeme i my. Dětem to dlužíme!
P.S. Mám ještě syna na vysoké škole. O tom asi příště, mám totiž pocit, že vysokoškoláci snad za ten rok zmizeli a nikdo o nich nic neví. S těmi bude co? A kdy?
Co je pro Tebe nejobtížnější ? Co bys nám chtěl/a vzkázat?
Je těžké se soustředit u monitoru.
Neunavit se, udržet pozornost.
Donutit se dělat úkoly, donutit se číst.
Být samostatný/á, stíhat vše včas.
Sedět dlouho u počítače, sedět na jednom místě.
Bolí mě hlava, bolí mě oči.
Stydím se před kamerou.
Seká se mi připojení.
Nemůžu se vidět s kamarády.
Chybí mi kamarádi.
Nemůžu sportovat. Nemůžu ven.
Nemůžu se učit s kamarády, kteří jsou pro mě podporou.
Nemám si s kým hrát.
Chci, aby tahle pandemie už skončila.
Chci do školy. Těším se do školy.
