Doba k přečtení: 5 minut
…aneb příběh školní farmářky
Moje babička byla opravdová zahradnice, která většinu svého života strávila mezi květinami ve skleníku a květákem na poli. Jako malá holka jsem s ní trávila každé prázdniny a ona mne naučila pikýrovat salát, vyštipovat rajčata a zalévat tak dlouho, dokud nebudou na záhonech louže. Ještě dnes si pamatuji chuť čerstvě utrženého salátu, stejně tak jako její rozkvetlou zahradu.
Pikýrovat = přepichovat, přesazovat sazenice
Vysněné studium zahradní architektury v Lednici na Moravě se nepodařilo a život mne odvál jinam. Když pak přišly na svět moje vlastní děti, splnil se mi sen o domku se zahradou, kde to bude bzučet životem, poroste tam salát i rajčata a děti polezou na stromy. A s návratem zahradničení do mého života jsem se v myšlenkách i srdci vrátila k tomu, co jsem si kdysi vlastně opravdu přála dělat – vracet lidem do života přírodu. A nejlépe dětem! Protože co se v mládí naučíš…
Musela jsem toho hodně nastudovat, a tak jsem nakoupila hromady knih a postupně procházela různými kurzy – zahradní terapie, permakulturní zahradničení, a také semenaření. A na jednom semínkovém kurzu byl mezi samými ženami jeden muž, který se představil jako Martin Oliva, a že zakládá školní farmu. Doslova mne to vymrštilo ze židle 🙂 . Práce na školní farmě, to je moje práce snů! Nabídla jsem škole spolupráci a k mé veliké radosti vše klaplo.
Když dnes stojím mezi záhony na farmě a rozhlížím se kolem, vidím tu obrovskou spoustu práce, kterou se již podařilo udělat. Největší radost ale mám, když na farmu zavítají celé třídy v čele s paní učitelkou a po zasloužené svačině se na farmě učí – u tabule i u záhonu 🙂
Protože není totiž důležité, co ze zahrady uděláte vy, ale co zahrada udělá z vás.
